Nové album kytaristky a skladatelky Rachiky Nayar s názvem Heaven Come Crashing vsází na emocionálně vypjatou, převážně instrumentální hudbu, která podle recenze The Verge působí jako epický příběh o zoufalé touze. Deska je dostupná na platformě Bandcamp i na většině hlavních streamovacích služeb, včetně Apple Music, Spotify, YouTube Music, Qobuz a Deezer. Vokály na nahrávce obstarává výhradně Maria BC, která se objevuje v titulní skladbě a v závěrečné písni „Our Wretched Fate“. Album navazuje na Nayaino debutové Our Hands Against The Dusk.
- Nové album Rachiky Nayar Heaven Come Crashing je téměř zcela bez bicích.
- Jediné vokály přispěla Maria BC ve dvou skladbách.
- Deska je k dispozici na Bandcampu a na hlavních streamovacích službách.
Recenze The Verge popisuje desku jako nahrávku, která je „znechucená vlastním bezhlavým romantismem“. Právě tento rozpor — mezi silnou citovou naléhavostí a odporem k vlastní citové bezuzdnosti — tvoří podle recenzenta jádro celého alba.
Emoce vystavěné bez slov a téměř bez bicích
Nayar podle recenze staví na těžce zpracované kytaře, osamělých texturách a občasných výbuších trance akordů, aby zachytila touhu, o níž album vypráví. Slov je přitom málo: i tam, kde se objevují, je Maria BC spíše šeptá pod vrstvou rozvlněných kytarových linek a jiskřivých dronů.
Až do sedmé skladby zůstává deska v podstatě bez bicích — než přijde nečekaná exploze, po níž se hudba okamžitě stáhne do konejšivé plochy skladby „Sleepless“.
Recenzent, sám fanoušek Nayaina debutu, přiznává, že ho masivní drum and bassový beat v titulní skladbě zaskočil — debutová deska totiž neobsahovala žádné perkuse. I Heaven Come Crashing je jich z velké části zbavené: rychlé mechanické hi-haty zazní ve skladbě „Tetramorph“, cosi jako snare je zahrabáno hluboko v mixu druhé poloviny „Gayatri“.
Album, které se dívá na vlastní vášeň s nedůvěrou
Recenze čte desku jako obžalobu bezhlavosti, jež často doprovází nespoutanou vášeň. Album je zarámováno skladbami „Our Wretched Fantasy“ a „Our Wretched Fate“, což prozrazuje jistý odpor k vlastní citové neopatrnosti. Třetí skladba se nejmenuje „Death and Love“, ale „Death and Limerence“ — místo naplněného partnerství tak podle recenze staví do popředí nezdravou romantickou posedlost.
Pro čtenáře, kteří se v žánru orientují, nabízí recenze srozumitelné vodítko: Nayaina kytarová, k ambientu tíhnoucí hudba prý zní jako verze M83 z alternativního vesmíru — takového, kde by se Anthony Gonzalez místo k popu osmdesátých let obrátil ke svým instrumentálním eposům a vytěžil z nich poslední kapku emoce. To dává představu o tom, kam nahrávka směřuje: k maximalistickým, citově přetíženým plochám budovaným spíše zvukem než textem.
Recenzent vyzdvihuje i dramaturgii desky. Po výbušnosti přichází neklid skladby „Nausea“, jež se z nejistého dronu rozroste do maximalistické paniky syntezátorů v duchu devadesátých let a nabídne jednu z nejjednodušších a nejhezčích kytarových melodií na desce. Následuje „ambientní emo“ skladby „Promises“ a poté „Gayatri“, která zvyšuje energii a slouží jako most k explozivní titulní písni.
Posloucháte instrumentální a ambientní hudbu, která staví na atmosféře místo textů? Napište nám, jak na vás Heaven Come Crashing působí a která skladba vás oslovila nejvíc.
