Změny klimatu, o kterých se u nás nejčastěji mluví v souvislosti se suchem, vlnami veder nebo přívalovými srážkami, mohou mít i méně nápadný rozměr – uvnitř lidského těla. Nová studie australských vědců naznačuje, že rostoucí koncentrace oxidu uhličitého v ovzduší se zřejmě odráží i ve složení lidské krve. Analýza více než dvou desetiletí zdravotních dat z USA odhalila dlouhodobé posuny v krevní chemii, které úzce sledují stoupající hladinu atmosférického CO2. Výzkumníci varují, že jeden z důležitých krevních ukazatelů by se během několika desetiletí mohl přiblížit horní hranici svého zdravého rozmezí.
- Průměrná hladina bikarbonátu v krvi vzrostla od roku 1999 zhruba o 7 procent.
- Ve stejném období klesaly hladiny vápníku a fosforu.
- Změny kopírují nárůst atmosférického CO2 z asi 369 ppm v roce 2000 na dnešních více než 420 ppm.
- Studie přímou příčinnou souvislost neprokazuje, jde o pozorovanou spojitost.
Studii publikoval časopis Air Quality, Atmosphere and Health. Podíleli se na ní vědci z The Kids Research Institute Australia, Curtin University a Australské národní univerzity (ANU). Analyzovali více než 20 let dat z amerického programu National Health and Nutrition Examination Survey (NHANES), konkrétně výsledky krevních testů zhruba 7 000 lidí ve dvouletých intervalech mezi lety 1999 a 2020.
Bikarbonát v krvi stoupal, vápník a fosfor klesaly
Podle výsledků se od roku 1999 zvýšila průměrná hladina sérového bikarbonátu asi o 7 procent. Bikarbonát je krevní ukazatel úzce spojený s množstvím oxidu uhličitého v těle. Ve stejném období naopak průměrné hladiny vápníku a fosforu klesaly. Tyto biologické trendy probíhaly souběžně s nárůstem atmosférického CO2 z přibližně 369 částic na milion (ppm) v roce 2000 na dnešních více než 420 ppm.
„To, co vidíme, je postupný posun v krevní chemii, který odráží nárůst atmosférického oxidu uhličitého pohánějícího změnu klimatu,“ uvedl jeden z autorů studie, docent Alexander Larcombe.
Jak tělo na vyšší množství CO2 reaguje
Bikarbonát hraje klíčovou roli při udržování acidobazické rovnováhy organismu. Když se zvyšuje množství CO2, tělo může zadržovat další bikarbonát, aby udrželo stabilní pH krve. Tato reakce sice pomáhá rovnováhu zachovat, ale její dlouhodobé udržování by podle autorů mohlo mít fyziologické důsledky.
„Pokud budou současné trendy pokračovat, modelování naznačuje, že průměrné hladiny bikarbonátu by se během 50 let mohly přiblížit horní hranici dnes uznávaného zdravého rozmezí,“ řekl Larcombe.
Podle něj by se hladiny vápníku a fosforu mohly ke konci století dostat ke spodní hranici svých zdravých rozmezí. Vědci připomínají, že lidé se vyvíjeli v době, kdy koncentrace atmosférického CO2 činila zhruba 280 až 300 ppm. Za poslední dekádu rostla hladina v průměru o zhruba 2,6 ppm ročně, přičemž jen rok 2024 přinesl nárůst o 3,5 ppm.
Nejvíce ohrožené jsou děti a dospívající
Zjištění mohou být obzvlášť důležitá právě pro děti a mládež. Jejich těla se stále vyvíjejí, a mladší generace tak podle výzkumníků čeká nejdelší celoživotní vystavení zvýšené hladině atmosférického CO2.
Spoluautor studie Phil Bierwirth, environmentální geolog spojený s ANU, zdůraznil, že práce neprokazuje přímý vztah příčiny a následku. Konzistence změn napříč velkou populací však podle něj zaslouží pozornost.
„Skutečně si myslím, že to, co vidíme, je proto, že se naše těla nepřizpůsobují,“ uvedl Bierwirth. „Zdá se, že jsme přizpůsobeni určitému rozmezí CO2 ve vzduchu, které už možná bylo překročeno.“ Podle něj se CO2, jehož je v ovzduší více než kdy dřív v historii člověka, v našich tělech hromadí.
Nový rozměr klimatického rizika, který je třeba sledovat
Autoři soudí, že rostoucí atmosférický CO2 může představovat formu klimatického rizika odlišnou od známějších hrozeb, jako jsou vlny veder, extrémní počasí nebo zvyšování hladiny moří. Podle Larcomba by proto vzestup CO2 mohl být vnímán nejen jako environmentální problém, ale i jako dlouhodobý faktor veřejného zdraví, který je vhodné monitorovat.
„Netvrdíme, že lidé najednou onemocní, jakmile překročíme určitou hranici,“ upřesnil. „Naznačuje to ale, že na populační úrovni mohou probíhat pozvolné fyziologické změny, a to je něco, co bychom měli sledovat jako součást budoucí klimatické politiky.“
Vědci doporučují sledovat složení atmosféry společně s biologickými ukazateli napříč populacemi a propojit je s již zavedenými klimatickými indikátory. Snižování emisí CO2 zůstává podle nich zásadní pro omezení globálního oteplování a zjištění navíc otevírají možnost, že by nižší emise mohly hrát roli i v ochraně dlouhodobého lidského zdraví.
Měl by se dopad CO2 na lidské tělo stát součástí debat o klimatické politice, nebo jde zatím o příliš předběžná zjištění? Napište nám svůj názor do komentářů.
